Nehlaďte lva po bradě, ukousne vám prst!

     Tak jo, po stopadesáti letech jsem byla zas běhat, čas napsat po stopadesáti letech zase trochu toho blogu. Co se dělo od doby, kdy jsem se ohlásila naposled? Strašně moc věcí. Fakt strašně strašně moc. Listopad a prosinec byl ve znamení cestování (rozuměj pendlování vlakama) a hraní, cestování a hraní, cestování a... a na Boží hod jsem spala snad 20 hodin. Vánoce doma byly úžasný, jak vyplývá z mýho minulýho příspěvku, už jsem byla vážně ustejskaná (strašně se mi líbí anglický „homesick“, ohromně výstižný slovo), takže jsem si užívala oázu mamahotelu a mojí milovaný Prahy plnými doušky. Prošla jsem se centrem, s mamkou jsme byly na nejmilovanější Kampě, prostě nádhera. Komplikace nastala po Novým roce, kdy jsem si vlastní blbostí zařídila pokousanou ruku kocourem, kterej v tom byl fakt z větší části nevinně. Poučení pro příště: nepřibližovat se k vystresovanýmu a naštvanýmu zvířeti a už vůbec ne rukama, zvlášť pokud se jima tak nějak trochu živíte, že. Infekce se pěkně rozlezla, až jsem skončila na antibiotikách do kapačky na týden ve špitále, což paradoxně nakonec nebylo tak děsivý, jak se ze začátku zdálo. Hodně jsem četla, spala, obojí jsem už dost potřebovala, jídlo mi chutnalo (co mně taky ale nechutná..) a ruka se zdárně hojila, takže jsem to pojala jako příjemnou týdenní dovolenou bez práce, jakou jsem neměla už několik let. Nicméně to prosim vás ale fakt nezkoušejte. Mí milí zlatí za mnou buď přišli nebo mi aspoň volali a starali se, jak se mi daří a jestli něco nepotřebuju, což mě vážně dojalo, děkuju.. Takže ve výsledku moje první hospitalizace v životě nebyla nijak zvlášť traumatizující, navíc se mi snad aspoň trochu podařilo odbourat na doktorský dítě dost velikej strach z jehel, protože kanyly a kontrolní odběry jsou zkrátka kanyly a kontrolní odběry, utéct vám nedovolej a brečet je vám od určitýho věku už trochu blbý.

     Kvůli dobírání antibiotik a pozorování ruky jsem musela zůstat doma o týden dýl, než bylo v plánu, ale nakonec jsem se teda vypravila zpátky do víru města světel. Přiznám se, že se mi fakt nechtělo, člověk si celkem rychle zvykne na ten domácí servis a takovou tu vnitřní pohodu pramenící z vědomí, že je člověk zasazenej do svýho prostředí jako kousek puzzle (čti pěkně počesku „pucle“). V Paříži se momentálně střídá mírně hnusný počasí s odporně hnusným počasím, takže když nemusím do školy nebo pro mlíko do kafe, moc nevylejzám. Výjimkou byla minulá sobota, kdy jsem měla sraz s kamarádkou, co se sem čerstvě nastěhovala, a strategicky jsem naplánovala kafe na takovým místě, abych se aspoň po tom Montmartru kus prošla. Cestou zpátky jsem prolezla svoje oblíbený krámky a i když lezavě mrholilo, vzala jsem to domů oklikou a zase trochu načichla atmosférou tohohle kouzelnýho koutku Paříže.

     Koutky stanic metra jsou na druhou stranu co se načichávání týče kouzelný o něco míň. Když už mám město tak nějak aspoň přibližně vizuálně zmapovaný, začínám vnímat taky ostatníma smyslama. Je to vlastně skoro až zvráceně zajímavý. Každá zastávka smrdí jinak – specifická směs pachů se odvíjí od aktuálního podílu černochů/Arabů prodávajících praženou kukuřici/arašídy k počtu bezdomovců/feťáků, kteří si tam ten den potřebovali akutně odskočit na toaletu. Taky jsem nově zaznamenala, že jakmile se proderu davem prodavačů nabíječek/telefonních karet/iPhonů atd. na peron, automaticky vyhledám pohledem nějakýho poblíž stojícího co nejserióznějc vypadajícího člověka, kterýmu bych skočila kolem krku, kdyby někdo s kudlou v ruce skočil kolem krku mně. Neni to teda moc příjemnej pocit.

     V porovnání se svým úplně prvním příspěvkem na blogu bez mučení přiznávám – ano, romantika Paříže a moje bezhlavá zamilovanost se skutečně do určitý míry vytrácí. Snažím se to ale kompenzovat třeba už zmíněným Montmartrem, večerníma návštěvama Louvru (dvakrát týdně je delší otvírací doba, ale ví o tom málo lidí a tak tam skoro nikdo nebejvá, ha!) a nedělního trhu na Bastille. Z toho jsem si udělala takovou svoji malou tradici, prostě se v neděli ráno vykopu z domu a nalačno vyrazím na tržiště, kde si dám ke snídaňo-obědu palačinku a čerstvej džus. Většinu potravin tam seženete v lepší kvalitě a za nižší cenu než v supermarketu, což je příjemná změna oproti pražským ekobiofértrejd trhům, kde si koupíte chleba, dvě rajčata, a tím vyčerpáte svůj týdenní rozpočet na jídlo. Spíš než kvůli nákupům ale chodím na Marché Bastille za atmosférou, která mi připomíná tržiště v arabských zemích (ačkoliv zdaleka ne všichni trhovci tu jsou Arabové) a ke který úplně přirozeně a instinktivně tíhnu a miluju ji. Lidi na sebe pokřikujou, pořád vám někdo nabízí něco k ochutnání, potkáváte stánky s dobrotama z různých zemí, a všechny ty vůně a pachy a lidi a křik mi prostě dělají hrozně dobře. Nejspíš tím opět narážím na jaksi jihumilovnou část svý osobnosti, s čímž souvisí taky to, jak neuvěřitelně moc se těším k moři. Rozhodla jsem se, že si to tentokrát nenechám překazit žádnýma kurzama, soutěžema a zájezdama, prostě se po čtyřech nebo kolika letech jedu letos prohřát a nic mi v tom nezabrání. Tohleto geografický zařazení není pro mě, potřebuju sluníčko a moře, sakra, JE MI ZIMA!

Stříhám metr

     Ještě nikdy jsem se takhle hrozně moc netěšila na Vánoce. Holt tři měsíce jsou tři měsíce, je to dlouhý a už se mi fakt chce domů. Zjišťuju, že mě jakožto maminčinýho mazánka stojí dost sil fungovat delší čas v cizím prostředí s cizíma lidma, nemyslím samozřejmě „cizí“ jako cizí, nejsem zas úplnej asociál, ale prostě mimo zázemí, na který je člověk roky zvyklej. V posledních týdnech se k tomu ještě přidaly všechny ty události, ze kterých panikaří celej svět, mimo obyvatel Paříže.

Pátek třináctýho večer jsme byly s Luckou v Louvru na večerní prohlídce a vyšly ven akorát ve třičtvrtě na deset, kdy se o pár stanic metra vedle začalo střílet. Ještě jsme si zašly na zmrzlinu a nemít už uchozený nožičky, daly bysme si ještě asi krátkou procházku, takhle jsme vlezly do nejbližšího metra a dojely domů. Právě když jsme za sebou zabouchly dveře od bytu, začaly mi chodit vyděšený starostlivý zprávy a dozvěděly jsme se, co se děje. Byly jsme vzhůru asi do půl čtvrtý, sledovaly zprávy a poslouchaly sirény kolem projíždějícíh policejních aut a sanitek. Celou sobotu jsme nevystrčily nos a zaplaťpánbůh, že tu se mnou Lucka byla, sama bych se asi zbláznila, takhle jsme si udělaly prostě holčičí odpočinkovej den u jídla a filmů v posteli.
     V neděli jsme to už nevydržely a vyrazily na procházku po Montmartru. Bylo nádherně, modrý nebe bez mráčku a čerstvej osvěžující vzduch. Čekala jsem vylidněný ulice a zavřený kavárny a obchody, opak byl ale pravdou. Montmartre byl plnej lidí, Francouzů i turistů, korzujících venku nebo posedávajících v hospůdkách. Udělaly jsme si krásnou procházku až na druhou stranu kopce přes nádherný zákoutí, který jsem vůbec neznala, skvěle se naobědvaly a kolem Sacré-Coeur se vracely pomalu zpátky. Pozorovala jsem důkladně všechny ty cizí lidi, zkoumala jejich obličeje, výrazy a koukala se jim do očí, to je moje oblíbená činnost, je to strašně zajímavý, vlastně takovej nonverbální sociologickej průzkum. Pařížani se chovali jako obvykle, usmívali se, pokřikovali na sebe, jen trochu nervózně těkali pohledem a hluboko, hodně hluboko v očích byl takovej odlesk nejistoty, kterej jsem nikdy dřív neviděla. Ta atmosféra jakýsi tichý hrdosti a neústupnosti mě ohromně dojala, těžko se to popisuje, ale bylo to vážně silný. A když se za rohem objevil famózní harmonikář, hrající a zpívající moji milovanou Sous le ciel de Paris, přiznám, že jsem i tu slzu uronila.

     Každodenní život se vlastně hned v pondělí vrátil takřka do starých kolejí, krom pár zavřených zastávek jezdilo metro, vlaky, všude plno lidí. Černí, bílí, žlutí, fialoví – Pařížani se prostě rozhodli nenechat se zastrašit a fungovat jako dřív, což poměrně ostře kontrastovalo s titulkama českejch deníků o „paralyzované“ Paříži, co je „vyřazená z provozu“. Nezapomeňme taky na tradiční nespočetný výlevy erudovanýho jasnozřivýho Pepíka, kterej to samozřejmě „říkal od začátku“, kterej „není rasista/xenofobov/nelida, ALE“ a kterej má vždycky v rukávu svý flanelový košile nějakej zaručenej recept na ukončení válečnýho konfliktu v zemi, kterou ani nenajde na mapě. Už dlouho mě ty naši český pivně-fotbalový koumáci takhle nevytočili.

     Asi tak dva další týdny po těch útocích jsem se pořád cítila v pařížskejch ulicích trochu nepříjemně. V takový situaci jsem se ocitla poprvý v životě, ale asi se to dá přirovnat ke schíze, kdy je člověk bláznivě zamilovanej, přestože ví, že do někoho úplně nevhodnýho a nepoužitelnýho, ale prostě si nemůže pomoct. Celkem racionálně mi bylo jasný, že když jsou venku zmobilizovaný veškerý ozbrojený síly do posledního muže, je asi dost málo pravděpodobný, že by se pár dní po tak velkým průšvihu stalo znova něco podobnýho. Tohle vědomí ve mně několik dní dost intenzivně bojovalo s hrozně silnou chutí zalízt do nory jako králík a vystrčit nos teprve až se dozvím, že pochytali úplně všechny teroristy na světě.. Jenomže vyděšeně se schovávat a udělat ze sebe bezmocnou kořist je přesně to, o co těm šmejdům jde, takže jsem stejně jako dřív, jen s rozklepanýma kolenama, chodila do školy, jezdila metrem a vlakama a modlila se, ať se nepřimotám k nějaký patálii. Mamka mě chudák z domova od (podle mě lehce hysterickýho) televizního zpravodajství prosila, ať zruším, co se dá a nejezdím nikam, pokud to není nutný, ale myslím, že jí bylo jasný, že mi to stejně nedá. Protože takhle si mě vychovala, abych se vždycky snažila nepodlíhat strachu, ale překonat ho, roztrhnout ten krunýř, co člověka vevnitř svírá, a pak už je to jen lehčí a lehčí. A tak i když mi bylo strašně líto, že je kvůli mně doma s nervama nadranc, myslím, že ve skrytu duše na mě za tohle malý vítězství byla pyšná.

     Tohle všechno se nabalilo na takový celkový vyčerpání, který tu po tom trimestru cítíme úplně všichni a cejtim v kostech, že sedmnáctihodinová cesta busem mi energie taky moc nepřidá. Zkrátka dozrál nejvyšší čas na pohádky, svařený víno v tlačenici na Staromáku, kila cukroví a mamčina NEPŘEKONATELNÝHO bramborovýho salátu, prostě neni nad teplo domácího krbu. Teda radiátoru.

Ubíhá mi to

     Jsem lemra a nepíšu, vaše stížnosti jsou naprosto oprávněný. Nějak jsem v posledních dnech neměla slinu, ale že jste to vy, něco se pokusím vyplodit.

     Moje „vie parisienne“ (ve francouzštině je „život“ ženskýho rodu, aj lajk!) se dostala do víceméně neměnnejch kolejí cvičení, školy, babysittění a občasný večerní skleničky někde s někým. Asi jediným, o to však výraznějším příbytkem do mojí rutiny se stalo BĚHÁNÍ. Jo. Fakt. Nekecám. A až teď, když jsem to napsala, tomu taky sama věřím. S Michalem (můj českej soused) jsme se hecli a už jsme dvakrát statečně oběhli kus Montmartru. Teda jednou oběhli, jednou prošli, poněvadž jsem z předchozího běhu měla puchejř přes půl paty. Jelikož jsem pravej nefalšovanej oboustrannej naprostej platfusák, musela jsem investovat do kvalitních bot a vložek, což zdvojnásobilo hubnoucí efekt, protože co jsem vyplázla za výbavičku, musím ušetřit na jídle. Takže jsem teď na sebe nesmírně hrdá, že jsem zcela oproti svýmu – a přiznejme si to, i všeobecnýmu - očekávání přežila ty dva vejšlapy bez trvalý  újmy na zdraví. A musím říct, že Sacré-Coeur s vížkama v podzimní mlze a vylidněnej Montmartre v neděli ráno, kdy většina normálních lidí vyspává kocovinu, má fakt něco do sebe.

     Jinak se mi tu teď dveře netrhnou, jedna návštěva střídá druhou a moje garsonečka všechny kamarády srdečně přijímá a nestačí se divit, kolik se nás sem vejde. (Oukej, tři, byli jsme tu nejvíc tři.) Pozítří dorazí Lucka, se kterou se konečně chystám dohnat veškerý svoje místní turistický deficity. Na Eiffelovku už jsem jednou málem vylezla, ale když jsem si po půlhodině stání ve frontě všimla nápisu, že horní patro je dočasně zavřený, rozhodla jsem se to nechat na jindy a proklestila jsem si cestu zpátky davem, jenž byl pochopitelně z mé nečekané změny směru velmi nadšen.
     A teď trocha pravidelné dávky emocí, jelikož se tu nemám komu vykecat. Jsem tu už skoro dva měsíce, doma jsem byla jen na dva dny. Většinu času trávím sama, zbytek s lidma, co znám poměrně krátce a ne moc do hloubky, takže hodně poslední dobou přemejšlim o přátelství a co pro mě vlastně znamená. Jako dítě jsem měla vždycky pár „nejlepších“ kamarádů, se kterýma jsme se často vídali, volali si, jezdili na výlety, sdíleli tajemství a společný průšvihy. Postupně, jak jsme se vydali různýma směrama, na různý střední a vysoký školy, nějak se tyhle vztahy rozmělnily a přiznám se, že mi docela chybí. Anebo je to jen to moje věčný přání vrátit se do dětství, kdy bylo všechno jednodušší, tak nějak zářivější a víc černobílý. Dneska mám kolem sebe několik lidí, který mám fakt ráda a záleží mi na nich. Jenomže jenom s některýma z těch lidí je to oboustranný, což ale člověk zjistí teprve až v nějaký nestandardní situaci, kdy se tyhle vztahy-nevztahy vždycky obnaží. Můj pobyt tady se dá považovat za poměrně nestandardní situaci, a tak se mi ty věci dost převalujou v hlavě. Pořád profackovávám svoje sebelítostivý Já a nabádám svoje statečný nezávislý Já, ať už mu sakra domluví nebo ho aspoň zabije. Jenže to se zatím nedaří a občas se tu plácám ve schíze, kdy jsem na sebe pyšná, jak to tu krásně zvládám bez sobě vlastního hysterickýho stejskání, ale zároveň mě uvnitř hrozně bolí, že lidi, který jsem považovala (nebo naivně pořád považuju) za blízký, ani nenapadne se čas od času zajímat, jak nebo jestli vůbec žiju. Tohle drásání se snažim si zakazovat, ale asi jsem se ještě nenaučila bejt dostatečně samostatná a nezávislá na mínění druhejch. Na druhou stranu jsem hrozně dojatá, když se tu o mě pravidelně zajímají lidi, od kterých jsem to vůbec nečekala. To je hrozně krásný. A jsem taky strašně vděčná za těch pár kamarádů, který sice vidím dvakrát ročně i míň, a přesto si udržujeme krásný hluboký přátelství, bez ohledu na vzdálenost na mapě. Pokaždý, když se začnu utápět v nějaký sebelítostivý naštvanosti na celej svět, snažím se připomínat si tenhle vděk a nebo jdu spát. Takže ze srdce děkuju vám všem, co na mě myslíte, i když kašlu na blog a na každodenní facebookový statusy o svým životě. Jste pro mě fakt důležitý. 

     Ach jo, začínám bejt nějak patetická, ale jsem dneska prostě utahaná, rozlámaná, bolí mě hlava a potřebuju obejmout. Takže si jdu dát hrnek horký čokolády a pár dílů nějakýho seriálu, u kterýho nemusím přemejšlet, což dohromady vydá asi tak za polovinu milujícího partnera. A to neni málo, ponevadž nevím jak vy, ale já hrnek čokolády vidím vždycky radši z poloviny plnej.

Probuďte mě na jaře

     Jak se dalo čekat, předsevzetí psát jednou týdně moc dlouho nevydrželo, dělo se ale teď nějak hodně věcí a zároveň málo toho, o čem by se mi chtělo psát.
     Vypravila jsem neplánovaně na otočku do Prahy a nebyla bych to já, aby mi ten nahoře opět trochu nezpestřil cestování. Tentokrát v podobě francouzského folkloru - rozkošné stávčičky, díky níž jsem mohla strávit pět hodin na Letišti Charlese de Gaulla, nejšerednějším letišti, co znám, na letišti, kde se dá tak akorát jíst předražený bagety a koukat z okna. Na zpáteční cestě autobusem jsem se zas těšila ze společnosti řvoucí party francouzskejch pubertálů, co se vraceli ze školního výletu a díky nimž jsme my ostatní mohli usnout až dávno po půlnoci, kdy spratci vystoupili. Takže po rychlovýletě do Prahy jsem zase zpátky ve svým montmartrským doupěti.
     Jednou z mála výhod otočky doma bylo, že jsem si mohla dovézt plnej kufr věcí pro neustále probíhající zútulňování rezidence Chez Judita. Jedním z nejzásadnějších zabydlovacích artefaktů se ukázal být – pro mě dost překvapivě – župan. Protože takhle ráno po sprše, zatímco čekáte, až se vám dovaří kafe a u toho koukáte na seriál, je župan něčím, bez čeho vůbec nechápu, jak jsem mohla dřív fungovat. Další výraznou položkou je obrovskej štos DVDček, na který se doma stejně akorát práší a aspoň tu pořádně využiju ten svůj stařičkej laptop s mechanikou. Taky mám konečně čas na všechny ty Woody Alleny, co si na ně dlouho brousím zuby. Zkrátka se tu tak nějak už cítím skoro jako doma, naučila jsem se po svých třinácti čtverečních metrech manipulovat s nábytkem tak, abych nepřevrhla jinej nábytek a odkapávač na nádobí jsem přiškvařila ke sporáku jen jednou. Taky jsem si koupila krásnou kytici žlutých růžiček. (Rostliny v květináči z nějakýho důvodu naprosto spolehlivě zabíjim, takže si pořizuju zásadně řezaný, u kterých je dopředu jasný, že stejně vydržej jen chvíli.) Mám kytky hrozně ráda, akorát vždycky když si z květinářství odnáším puget od Juditky pro Juditku, přemejšlim, jestli je to víc emancipovaný nebo smutný. Emancipovaný. Je to emancipovaný.

     Když už jsme u emancipace: kromě župánku, filmečků a sbírek básniček jsem si taky přivezla pepřovej sprej, kterej nevím, jak a kde se tu shání. Před dvěma týdny mi totiž moje milovaná Paříž poprvý ukázala, že umí taky vystrčit drápy. Večer cestou od metra se na mě nalepil chlápek, co bych ho rozhodně holýma rukama nepřeprala, mluvil na mě, zabočil do naší ulice a tvářil se, že se mnou půjde minimálně do předsíně. Vyndala jsem telefon, abych zavolala souseda, ať mi jde naproti, ale chlápek se lekl a utek. Já doběhla domů, zabouchla za sebou, zamkla na všechny západy a přiznám, že jsem za svůj pobyt v Paříži úplně poprvý brečela. Seděla jsem u dveří a brečela jak malá holka, hrozně moc a hrozně dlouho. Pocit bezmoci člověka odrovná jako nic jinýho.

     Jinak samozřejmě začal podzim (ještě že mě máte, žejo), s nímž přišly i každoroční otravný činnosti jako nákup bot, ve kterejch mi neumrznou palce u nohou, ale zejména pak ranní boje ducha s hmotou o to, jestli se ještě na hodinku zavrtat do těch krásně vyhřátejch peřin nebo se zvednout, udělat si kafe a tvářit se aspoň trochu užitečně. Tyhle bitvy v mým případě zatím pocit zodpovědnosti prohrává na celý čáře, což má za následek, že když ráno nikam nemusím, tak prostě spím. Dlouho. Hodně dlouho. Největší nástraha tohohle otravnýho počasí totiž je, že ať už se probudíte v osm ráno nebo ve dvě odpoledne (jo, předevčírem se mi to fakt stalo), za oknem se to hnusí pořád stejně. Pracovně tomu říkám „dánskej syndrom“, jakožto pozůstatek poznatků z mýho minulýho Erasmu. Takže tenhle víkend byl ve znamení jaksi.. odpočinku, během kterýho jsem naspala hodin, co zdravej pracující člověk za tejden. Ale jelikož je neděle večer, což je vlastně takovej malej Novej rok, můžu si dát nový předsevzetí, že od zítřka budu aktivnější. Přestože je to proti přírodě, poněvadž jsem zkrátka tvor jižanský, poháněný z velký části fotosyntézou a to slunce prostě potřebuju. Přestože to odporný lezavo bylo vynalezený proto, aby lidi prostě taky někdy zůstali doma. Přestože mám každej rok s nástupem podzimu chuť schovat hlavu pod peřinu a hibernovat až do jara. Samozřejmě s přestávkou na Vánoce, to je jasný.

Láska na první palačinku

     Po dvou týdnech od příjezdu prohlašuju bezostyšně, že Paříž je prostě úžasná. Já vím, na začátku vztahu je vždycky taková ta nekritická zamilovanost, růžový brejle.. Ale s Paříží je to jiný, ona je vážně ta pravá. Je to nádherný živý město, co na vás neustále mluví, a vy mu odpovídáte, ať chcete nebo ne. Na ulici míjíte elegantní roztomilý Francouze, věčně nenamalovaný Francouzky, černochy v tradičním africkým oblečení a nádherný černošky s kouzelnýma okatýma dětma. Ve městě narazíte na luxusní butiky a o pár stanic metra vedle jdete kolem živý kozy uvázaný u řeznictví. Lidi se na sebe usmívají, dávají se spolu do řeči, vráží do sebe, vráží do vás a vám to vlastně nevadí. Je to město, co s žoviálním úsměvem bezstarostně samo sobě protiřečí a není ani chvíli v klidu.
Poněvadž to mám za rohem, jako jednu z mála turistických štací mám jakž takž zmapovanej Montmartre, z jehož vrcholu důstojně shlíží chrám Sacré-Coeur. Když jsem se tam vydala poprvé, bylo venku zrovna krásně, modrý nebe, a přiznám, že jsem se při tom vejšlapu trochu zapotila. Pocit nahoře byl ale nádhernej. Za zády majestátní svatostánek, před váma rozprostřená metropole, která vám v tu chvíli prostě patří. A aby mě Paříž dojala úplně, na schodech pode mnou v hloučku turistů stál prošedivělej černoch s kytarou a hrál moji milovanou Wish You Were Here od Pink Floyd. Hrál fakt dost blbě a zpíval ještě hůř, ale i tak mě to v tu chvíli dostalo. Sedla jsem si mezi turisty a odrážejíc tamější neúnavně vlezlý prodavače piva jsem si spolu s davem broukala refrén, mžourala do slunce a bylo mi krásně.

     Zatím největší nástrahou zdejšího každodenního života se ukázaly bejt, poněkud prozaicky, turnikety v metru. Tyhle ďábelský mašiny nejspíš projektoval čtyřicetikilovej chlápek, co měl v ramenou tak třicet centimetrů a tím pádem v pohodě prošel dvoukřídlejma automatickýma dveřma, kterýma polovina normálně stavěnejch lidí musí procházet bokem, a co vám dávají na průchod asi tak vteřinu a čtvrt, když máte štěstí na ty pomalejší. Tenhle vynález je ještě ve většině stanic zkombinovanej s takovou tou otáčecí vodorovnou „trojnožkou“ ve výši pasu, kterou projdete s obtížema po dobrým obědě, natož s cellem na zádech. Takže mě stálo několik dost nepříjemnejch vyprošťovacích akcí za asistence přihlížejících civilistů, než jsem vychytala systém, kterým se dostanu do a z metra, aniž bych musela cvakat jeden lístek na průchod cella a druhej pro sebe.

     I ve škole jsem téměř dokonale zabydlená. Už úplně sama a bez váhání najdu východ z budovy, pamatuju si lokaci záchodků skoro na všech patrech (na každým poschodí jsou jinde), vím, kterým směrem se otevírají dveře do atria (a že není nutný odblokovávat obě křídla, ale jen za mohutného potlesku kolemjdoucích pořádně zatlačit do toho odemknutýho), už vím, že si v kantýně nikdy víc nedám mrkvový pyré a taky už u vchodu do knihovny nepřikládám školní průkazku s čárovým kódem k dávkovači dezinfekce na stěně (jo, to bylo vážně dost trapný). Ještě doladím tenkej led jménem francouzský číslovky (70 = šedesát deset, 98 = čtyři dvacet deset osm, atd.), abych se pokaždý nemusela vrátnýho třikrát ptát, kterou že třídu to mám volnou, a budu úplnej pařížskej mazák.

     Jinak s francouzštinou bojuju tak nějak obstojně; když obě strany vyvinou aspoň trochu úsilí a dobrý vůle, rozumim a je mi většinou  rozuměno. Přestávám se stydět a prostě mluvím, dělám chyby, koktám a zadrhávám, říkám gramatický nesmysly a chybí mi slovíčka, ale mluvím a oni mají radost, že se alespoň snažím. Sečteno a podtrženo, začínám pozvolna splývat s prostředím.

     Ovšem naprosto zásadní moment mýho dosavadního pařížskýho pobytu nadešel včera odpoledne, kdy jsem si dala svoji první místní palačinku neboli crêpe. Vyrábí je sympatickej mladík venku u stánku na rohu Boulevard Asinějakýhovojevůdce a Avenue Neumimtopřečíst v centru města. Svítilo sluníčko, vychutnávala jsem si svoje nejoblíbenější jídlo na světě, poslouchala opodál hrající pouliční dixieland a od konečků vlasů až po špičky prstů na nohou jsem se cítila bejt dokonale šťastnou Pařížankou.

O kolečko míň

     Založit si blog bylo jedno z mých prvních rozhodnutí poté, co jsem se dozvěděla, že pojedu do Paříže. Jedno z těch rozhodnutí, co v takový tý excitovaný hormonální smršti připadá člověku jako nejlepší nápad na světě, každýmu to vyslepičí a pak už z toho nemůže vycouvat. Vyvstaly dva poměrně velký problémy, se kterýma jsem nepočítala, a to vymyslet název blogu a začít nějak smysluplně první příspěvek. Moje opakovaný teenagerovský pokusy psát si deník jsou smutnými důkazy faktu, že řešení onoho druhého problému vážně není moje silná stránka. Ovšem i přes značnou dávku vnitřního nepohodlí skoro týden po svým příjezdu teda usedám ke stolku montmartrský kavárny a statečně začínám psát.

     Takže jsem v Paříži. Od června jsem vzrušeně lítala na obláčku, dlouhou dobu mi myslím ale vůbec nedocházelo, že je to skutečný. Že se prostě v záři sbalím a odjedu studovat do vysněný destinace umělců celýho světa. První moment uvědomění přišel týden před odjezdem do Verony (odkud jsem pak mířila rovnou do Paříže), další o pět dnů později, kdy jsem hystericky pobíhala po naruby převráceným bytě a zoufale se snažila vecpat čtyři měsíce života do letištního limitu 20 kg (což se mi nakonec samozřejmě nepodařilo). Znáte to hysterický pobíhání, kdy tolik panikaříte, že nic nestíháte a nevíte, co dřív, až jste z tý paniky tak vyčerpaní, že si musíte lehnout a zkouknout pár dílů nějakýho seriálu. Protože stejně nemáte šanci to všechno stihnout.
     Naše italský triový dobrodružství bylo bezva, až na pár organizačních zádrhelů, který ale člověk v týhle části Evropy tak nějak očekává a spíš by ho zaskočilo, kdyby všechno fungovalo, jak má. Oslavila jsem neurčitý výročí svých osmnáctin romantickou večeří s Káťou a Romanem (uznávám, napsaný to fakt vypadá trochu divně..) a dokonce jsem po nevímkolika letech dostala DORT SE SVÍČKOU! Zkrátka naše první výprava na soutěž, kterou jsme pojali v rámci možností i dovolenkově, se vydařila.

     Zdaleka ne tak moje následná výprava z Verony do Paříže.

     Když mě po prvních dvaceti metrech chůze označkoval z nebes nějakej opeřenec, říkám si, je to dobrý, to bylo pro štěstí. O pár minut později, ještě než jsem vůbec vkročila do budovy veronskýho nádraží, mě tahle idea opustila zároveň s kolečkem kufru (poté, co jsem s ním řízla o obrubník, poněvadž, co si budeme povídat, italský džentlmeni se dvakrát nepřetrhnou, aby pomohli). A jestli se s něčím cestuje hůř než s cellem, taškou a megakufrem, je to cello, taška a megakufr na třech ze čtyř koleček.

     Původní plán byl dojet do Paříže vlakama přes Miláno a Basilej. Po příjezdu do Milána (vlak měl zpoždění, světe div se) jsem měla asi čtvrt hodiny na koupi lístku a přestup, což se ukázalo jaksi nebýt úplně dostatečným, jelikož jenom fronty u všech přepážek a automatů se tvářily tak na dvacet minut minimálně. A když jsem se od nádražního sekuriťáka dozvěděla, že lístek do Basileje si stejně na přepážkách ani v automatech u nástupiště nekoupím, ale musím o dvě patra níž k jiným přepážkám, začala jsem pociťovat pozvolnej náběh panický ataky. Poté, co jsem všechny svoje krámy dotáhla o ty dvě patra níž a vystála si frontu, vychrlila jsem na chlapce za přepážkou, že potřebuju lístek na ten vlak do Basileje, co jede za tři minuty a že teda úplně nevim, jestli ho stíhám. Chlapec zaťukal do klávesnice, kouknul na monitor a bez mrknutí oka mi oznámil, že ten vlak je stejně už plnej. Já zbledla a on chladnokrevně dodal, že vlastně všechny vlakový spoje do Paříže jsou už ten den plný a že se tam dostanu nejdřív další den v půl desátý ráno. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a přemejšlela, jestli se zvládnu rozbrečet až za rohem. Chvíli mě pozoroval a nejspíš zvažoval, kolik úsilí mu stojí za to, aby mě za pár okamžiků nemusel křísit, pak znova zaťukal a prodal mi lístek na autobus, co mě bez přestupů dostane do Paříže na sedmou ráno, čímž pádem bych stihla dopolední erasmáckej mítink ve škole. Nechala jsem si vysvětlit, jak se dostanu na autobusovou zastávku a s veškerým svým externím příslušenstvím se vydala najít nejvhodnější místo k přečkání času do odjezdu. Jedno McMenu a posléze McCapuccino mi pomohlo prodejchat fakt, že cesta neprobíhá, jak jsem si ji naplánovala, a samu sebe jsem nakonec přesvědčila, že se mohla stát spousta horších věcí a není třeba to brát tak dramaticky. Po třech a půl hodinách, kdy jsem už v Mekáči málem začala zapouštět kořeny, jsem se vypravila milánskou hromadnou dopravou na další nádraží, nalodila se na bus, a ráno, třiadvacet hodin poté, co jsem překročila práh apartmánu ve Veroně a o dvanáct hodin později, než bylo původně v plánu, jsem dorazila do Paříže, kde se mi dva metry přede dveřma mýho novýho „doma“ urvalo další kolečko od kufru. Bienvenue.